Thajsko 21.2.-18.3.2010
Tak jsme to nevydrželi a ani Fílův nástup do školy nám nezabránil vyrazit v zimě za teplem. Termín jsme tedy zkrátili, ale i tak si myslím, že dobrý.
Let
Termín nám určily ceny letenek, na tento termín byly nejvýhodnějši cenově a jednalo se o noční přelety, což maminka trochu kvůli dětem řešila. Vyrážíme s KLM a komunisti (jak jim říká tatínek, poté, co je koupili Air France) se moc nepředvedli. Usoudili jsme, že si z KLM udělali nízkonákladovou Air France. První zklamání bylo, že v letadle nejsou televizky – to jsme brali, že už je samozřejmost na mezikontinentální lety, ale auha – to už Martin i v roce 2000 měl u Britišů svoji telku – maminka půl roku ještě jedno velké plátno u první řady. Když jsme se už smířili s tím, že dětičky stejně cestu prospí a taťka minulou cestu do USA taky prospal, takže to vlastně zase tak nevadí, museli jsme se smiřovat s jinou situací. Odjíždíme od tubusu, když tu hovoří kapitán, že prý svítí kontrolky a že se mu to nezdá a že se raději vrací zpátky k tubusu se poradit, jestli to je něco vážného nebo ne. A že prý to je něco vážnějšího, tak teď se musí jenom ještě rozhodnou, jestli se to dá opravit či je to na nové letadlo. Po cca 3 hod sezení v letadle,je nám řečeno, že to je na nové letadlo a že musíme přestoupit do jiného.No, a to byla ještě větší vykopávka (byly tak ještě popelníky), ale doletěli jsme šťasně a to bylo hlavní. V rámci stěhování nějak nedokázali přestěhovat všechny jídla, tak k snídani dostáváme polévku a sladkosti, které kde našli (konec letadla je konec letadla…) Několik lidí to neslo špatně (včetně naší maminky, ale jen do chvíle než ochutnala tu polévku a zjistila, že je velmi podobná té, co jedla na Bali a bylo po problému a najednou byla ráda, že na ní ty blbý housky a míchaný vajíčka nevyzbyly:-). Tatínek to dotáhl ještě dále a po delším vtipném šponováním s letušákem dostal jako kompenzaci palačinky se servisem z první třídy – takže marmeládička ve skleničce, příbory a talíř normální.
Přílet
Auto jsme měli zajištěné zase přes Autoeurope, takže jsme neočekávali žádné trable s převzetím auta -úkol je jednoduchý – najít pobočku naší půjčovny, hopsnout do auta a zmizet z letiště. Úkol jednoduchý, ale poté, co jsme pobočku nenašli, jsme začali pátrat, kde by mohla být chyba a s paní na informacích jsme dali dohromady, že tato půjčovna tady pobočku vůbec nemá a že prý nás měl někdo očekávat u vchodu č. 6, ale protože jsme měli zpozdění, tak zavolala do půjčovny a zjistila, jestli se tu dotyčný človíček nachází a prý, že jo, ať jdeme ke zmíněnému vchodu. Pěkně jsme poděkovali a vyrazili – Martin prozřetelně raději kotrolovat všechny vchody okolo kterých jsme šli (co kdyby náhodou) a opravdu – pán s cedulí Martin Muller stál u vchodu č. 4 – vítejte v Thajsku!
Špekulovali jsme, co se bude dít nyní – nabízely se 2 varianty – odveze nás do pobočky ve městě – tato varianta připadala mamince moc západní, tak si vymyslela variantu, že se nám auto předá na parkovišti a opravdu. S chlapíkem jsem dorazili na parkoviště a on ukázal a řekl: toto je Vaše auto. Smlouvu jsme podepsali na kapotě a vše vypadalo v pohodě. Co ted? Ukázalo se klapne i varianta č. 1 – prý ať sedneme do auta a jedeme za nim do pobočky, tam nám dá jiné auto. Auto jsme dostali a jako vždycky, ještě jsme na tom vydělali – vše v kůži a s mahaganovými doplňky. Nicméně díky zpozdění letadla a komplikovanější předávce auta, jsme zjistili, že se stmívá a možná bude ještě zajímavejší hledání prvního noclehu než jsme předpokládali. Vyrážíme podle plánu tedy za Bankong,máme od strejdy z půjčovny plánek kudy z Bankongu, tak uvídíme. Nejdříve jsme špatně odbočili a jeli se podívat ješte jednou na letiště, ale na podruhý to již klaplo:) S tmou jsem dojeli do míst, kde měla maminka vymyšleno spaní a taťka zamířil na tržnici, že se poptá, kde je prý nějaké bydlení. Při té příležitosti koupil první thajské dobroty, které jsem hned všichni ochutnali (tedy kromě Eliška, ta v autě vytuhla). Chlapík řekl, kam máme jet a my vyrazili, ale nějak jsme nemohli žádný hotel najít – teda možná jsme okolo několik hotelů jeli, ale bohužel cedule na domech a odbočky byly pouze v thajštině a to jsme opravdu netušili, jak slovo hotel vypadá. Adrenalín stoupal, až najednou cedule resort, tak to taťka strhnul vlevo a čekali jsme, co to bude. Nakonec jsme do resortu nedojeli, po cestě jsme našli nějaký místní bungalowy a tam zůstali. Rodinka si vedle svého domečku postavila nekolik bungalovů, ale eveidentně spíše pro místní než pro bílé, protože komunikace s ní byla těžká, ale taťka je starý šikula a už jsme šli k našemu domečku na nožkách.
Komentáře jsou uzavřeny