Ohře 28.-30.6.
Jedeme naši první rodinou řeku – Ohři.
Rozhodnutí padl v pátek při obědě a motivací bylo pokusit se o nemožné a sehnat loď na nadcházející krásný víkend na poslední chvíli.
Netrvalo ani hodinu a nemožné se stalo skutečností (i když místo Sázavy jedeme na Ohři).
Večer jsme dorazili do Lokte a v Dronte dovyřídili vše potřebné a na jejich tábořišti jsme si rozložili ležení.
Sobota 29.6.2010
Ráno jsme si vyzvedli barely (4 po okraj narvané věcma včetně lezení), pádla a 6-ti místný raft (určitě lepší volba, než námi původně plánovaný 4-místný).
Vyrazili jsme cca v 11 hodin a poklidnou plavbou, kdy se dětičky seznamovali s prvníma vodáckýma krůčkama, jsme dorazili k prvnímu a hlavnímu cíli – na Svatošky.
Na Svatoškách v hospodě u Jana Svatoše jsme si vystáli obrovskou frontu na objednávku jídla, pak jsem si počkali další cca hodinu na to, až přijde naše objednávka na řadu a nakonec jsme do sebe nasoukali ne příliš povedené předražené jídlo.
Pokud pojedete tuhle trasu, stavte se na jídlo jinde!
A protože jsme měli ssebou lezení, došli jsme si na druhý břeh trošku “zašplhat” po skalách – dětské lezení s Filípkem.
Nakonec jsme si ještě prohlédli obrovského Jesetera u Svatošů v bazénku a vyrazili jsme na další cestu.
Bylo už pozdní odpoledne nebo spíše navečer, když jsme se začali poohlížet po noclehu. První tábořiště jsme nenašli, druhé bylo zavřené (nebo ještě neotevřené) a třetí (v Karlových Varech v loděnici) bylo plně obsazené.
Doplnili jsme jen potřebný proviant a nanuky a vyrazili na další cetu. Osmá už dávno odbyla a v mužstvu se začala projevovat únava.
Nadruhou stranu podvečer na řece, kde si plujete sami a sluníčko se už chystá pomalu na kutě je jedinečný zážitek.
Z jisté smrti vyčerpáním nás (hlavně naše plavčíky) zachránilo tábořiště v Dalovicích, kde jsme zaplácli poslední volné místo na stan.
K pohodičce nám tady pouštěli muziku z gramofonu z pravých nefalšovaných vinylových desek a sice takové pecky, jako Turbo nebo Dalibora Jandu.
Při tom se mastili karty jedna radost.
Neděle 30.6.2010
Ráno jsem si pěkně pospali, nikam jsme nespěchali, včera jsme urazili část dnešní trasy.
Eliška rozhodně nemá problém se sháněním kamarádek, a tak jsme o ní ráno skoro nevěděli. Skoro to vypadalo, že jí ani nemusíme vozit snídani, že se o sebe postará sama.
Vyrazili jsem opět v náši oblíbenou 11 hodinu, když už davy byly dávno pryč.
Na Hubertusu jsme si vyzkoušeli projíždění branek na raftu. Museli jsme vypadat jak totální trubky v očích ostatních vodáků, ale my jsme z toho měli prču. Aby se do branky dostali všichni čtyři pasažéři vyžadovalo dost manévrování, ale nakonec se nám to povedlo. Na jedné brance nám čisté projetí zkazila příliš vysoká zavazadla, ale na druhé bylo vše OK (brnka byla o 30cm výš, hahaha).
A pak začala nejkrásnější část Ohře. Od Hubertusu dolů to krásně jelo. Skoro žádný volej. Peřejky sice malé, ale pro nás dostatečné, aby si děti mohly vyzkoušet svoje “Pozóóór kámen”, “A kde?”, “Teď už pod lodí!”, troška slziček strachu hned maskovaná smíchem, “cože, já jsem se přeci vůbec nebála”, “to byla sjanda!”.
Cestou jsme udělali dvě zastávky.
První v Dubině s myšlenkou na polévku, ale žádná nás nezaujala. Zato naše dětičky zaujalo bahýnko, kamínky a vůbec všechny tyhle dětské vodní sporty.
Druhou zastávku jsme si uedělali koupací. Zastávka na písečné plážičce široko daleko bez jediného živáčka a koupání na adama. Voda byla trošku přísná. Děti, přesto, že se jim tam hrozně chtělo, muse li bojovat – “chci si strašně zaplavat v tý řece, ale je to příšerně studený!”. Nakonec to oba dva vybojovali.
Radost nám trochu zkazila výprava “Úchylného strýčka”, která v počtu cca 15 osob zakotvila na “naší” pláži. “Holky, je tu nahatej chlap” – asi měli na mysli Filípka.
Úchylný strýček zavelel – “holčičky, vylezte si z lodi!”. A jedna maminka se hned obořila. “Prosimtě, budou z tebe mít psychické trauma, říkat jim holčičky, na to vůbec nejsou zvyklé , musíš takhle:”, “Smradi, okamžitě vypadněte z tý lodi!!!”
Pomalu a jistě se nám začal krátit čas. Zbývalo 45 minut do odjezku jediného vlaku, který nás měl dovézt zpátky do Lokne a Vojkovice se ne a ne přiblížit.
Navíc se nám do hlavy vkrádalo – “trefíme to místo, kde se lodě vrací a nebo se nám to opět podaří minout?”
Vojkovice so objevili, čas do odjezdu se zkrátil.
Místo na vracení jsem našli. Děti ještě dostali zmrzliku a pak už jsem si vzaji barely do “teplých” a vydali se dotáhnout tyhle “tunové” nádoby na nádraží.
Považovali jsme to ale za výbornou variantu, protože jsme měli barely vrátit s vypůjčenou lodí, a samozřejmě, že jsme žádný batoh(y) na věci neměli.
Vlak jsme nakonec stihli a s jedním přestupem jsem nakonec dorazili do Lokte. Auto v kempu bylo pochopitelně poslední, jak je naším dobrým zvykem.
Přebalili jsme věci, vrátili barely a v Lokti jsme si dali ještě véču v hospodě U Řetězu – vřele doporučujeme, výborné jídlo.
Komentáře jsou uzavřeny
Plavecké závody Prodloužený víkend Jižní Čechy - Staňkov - kemp Oasa