Hochficht 28.1-30.1.11
Tak je Vám tak pátek 28.1., mamka zapne počítač a podívá se, jaká je předpověď počasí na Hochfichtu (to je teď takový maminky sport, kontrolovat, jaké je v rakouských střediscích počasí) a protože jí Fíla koukal přes rameno, tak se ho zeptala, jestli by chtěl jet na hory a vznikl z toho krásně spontánní lyžářský zájezd na Hochficht.
Děti oděšli do školy a školky, rodiče zamluvili ubytko, uvařili omáčku (to je základ, na hory bez omáčky nelez – tentokrát budeme mít kuře na paprice), koupili Elišce nové lyžařské brýle (na Stubai před 14 dny byl pád a Elišce brýle praskly), zabalili a v 18hod jsem již seděli v autě směr Hochficht. Ve 21hod jsme již bylo na místě (tentokrát se sněhová kalamita nekonala) a šli se ubytovat. Nemohli jsme se dozvonit na domácí (bydlíme tentokrát na statku), až nás nakonec paní statkářka objevila sama. Předala nám klíčky a šla ukázat apartmánek. Donesli jsme spící děti do postýlek a oba si stěžovali, že je jim zima. A ona opravdu byla. V obýváku jsme měli 13 stupňů a děti měli celých 11stupńů (tak zachumlané jsme je již dlouho neviděli). Mamka s taťkou si zapli televizi, všechny sporáky (na jednom i hrnec s vodou) a hlavně troubu, kterou poté otevřeli a používali jako topení a než šli spát vytopili místnost na neuvěřitelných 18stupňů. Dávali akorát poslední díl Pána prstenů, tak to bylo na dlouho a šlo se spát až po půlnoci.
Ráno jsme vyráželi na 10hod na kopec a sluníčko opravdu svítilo i ten předpokládaný vítr foukal. Vybrali jsme ovšem sjězdovku za větrem a tam nám bylo krásně. Lyžovali jsme až do zavíračky a byly nadšený, jaký hezký den jsem strávili. Doma se nabaštilo a šli se hrát monopoly. Taťku to lyžování a jídlo (měl nezvykle 5 knedlíků) zmohlo, tak se skulil na postel a normálně nám usnul. První monopoly se odehrály tedy bez taťky a mamka je projela (ale držela se statečně dlouho). Pak děti vlitli na taťku vzbudilo ho a šel mamku vystřídat v hraní. A pak kupky dupky do postylky, chceme vyrazet na otviracku na sjezdovku.
Ráno přiběhla první Eliška, ale chlapi nějak nebyli k probuzení. Nakonec dorazil i Fíla, ale že ho prý bolí hlava, tak si šel ještě chvíli lehnout, pak se nasnídali, shlédli několik pohádek, taťka udělal sváču, zabalilo se a na 10hod jsme byli opět na svahu. Počasíčko úplně super, opět sluníčko a už bez větru a snížek také parádní. Měli jsme vymyšleno, že budeme jezdit kotvu nad hospodou, ale byla tam fronta, tak jsme jeli jenom několik jízd a pak šli na lanovku, kde jsme si dali sváču a chlapi si vyzkoušeli ski-crossovou dráhu. Pak jsme jezdili šlepr pod touto červenou sjezdovkou. Chlapi si šli vyzkoušet černou, která se jim včera tak moc líbila, ale v neděli byli zklamaný, tak se vrátili za Eliškou a maminkou. Eliška sii na horní rovince dávala slalom mezi kolíkama a pak svištěla hank dolů, že dojížděla první na kotvu a mamka s taťkou se vždycky vystřídali a ještě si jel každý užít tu delší kotvu, co jsme jezdili ráno. Děti udělali zase ohromný pokrok Fílová jízda nemá chybu a Elinka začíná nabírat na rychlosti a nebude trvat dlouho a bude také královna svahů. Se zavíračkou jsme opět opouštěli svah s pocitem krásně prožitého víkendu. Sedli jsme do auta a taťka nás za necelé 3hodky dovezl zpátky domů.
Vánoční prázdniny 27.12.-2.1.11
Tak letos máme všude plno sněhu, tak jsme si naplánovali lyžování. Jen nebude asi moc intenzivní, neboť se nám taťka musí zotavit ze svého zánětu šlach.
Takže v pondělí jsme vyrazili na zimák, kde si děti samy zabruslily (taťka si brusle zapomněl a mamka je stále nemá). Ještě před zimákem stihli děti s tatínkem udělat na zahradě u babičky základ na iglů.
V úterý jsme vyrazili na Bouřňák. Počasíčko bylo úžasný, azuro, ale foukal vítr a byla zima (asi 8 pod nulou). Nejdříve jsme si museli vyčkat frontu na parkoviště, neboť se nahoru nedalo dojet a všichni parkovali na dolenním parkovišti. Když jsme zakoupili lístky, akorát se rozbila kotva nahoru na Slalomák, takže jsme zvažovali co teď a nakonec to taťka risknul s Eliškou na pomu a klaplo to. Nahoru jsme dorazili všichni zmrzlý (ale hlavně děti). Fíla se tocu zahřál, ale s Eliškou mamka musela absolvovat zahřívací závody. Pak se zahřáli všichni jízdou kromě maminky, ta byla zmrzlá jako ….. Byla docela i fronta, boule na sjezdovce, ale všichni byli spokojení (tedy až na mamku). Fílovi odpoledne uteklo jako jindy hodina (mamince přesně naopak) a protože v 16h zavírali vyrazili jsme k autíčku. Taťka rozhodl, že černou, ale ta byla tedy hustá. Fíla byl sice dole rup šup, mamka to odplužila a taťka Elišku svezl mezi nohama a ještě si stihli pěkně spadnout a taťka si dřepnul rovnou na foťák, který měl v kapse a prý to teď docela cítí.
Ve středu ráno se hloubil otvor do iglů a pak se vyrazilo opět na bruslák. Taťka šel obhlídnout s dědou jednu investici a po bruslení jsme zabalili a vyrazili směr Praha.
Čtvrtek ráno jsem si užívali šipky od Ježíška a zjistili jsme, že je velká ztrátovost špiček u šipek. Za to dopoledne jsme jich oddělali asi 10-15. Taťkovi nebylo nic moc, tak mamka šla na chvíli s dětmi do Jezerky bobovat. V pátek jsme chtěli půjčit dětem běžky, ale zjistili jsme, že mají zavřeno, tak jsme se ještě v 17h rozhodli, že jedeme pro běžky. Bohužel jsem v Happy sportu nebyli úspěšní. Taťka poznamenal, že prý se můžeme podívat do prodejny, jestli tam nějaký běžky nemají a nakonec jsme to pořídili Elišce celou výbavu a Fílovi hůlky a boty. Co teď? Rozhodli jsme se zajet ještě na Zličín objet velké sporty a doufali, že budeme úspěšní. Ale úspěch se nekonal:-( Sice jsme pořídili velmi výhodně kombinézy na příští rok, ale běžky ani náhodou.
V pátek taťka zkoušel obvolávat nějaké prodejny, jak to vypadá s bežkami, ale bohužel bez úspěchu (dost jich mělo i zavřeno). Nakonec jsme našli jednu prodejnu a chlapi přijeli úspěšně s půjčenými běžkami, takže můžeme vyrazit směr Liberec. No, nakonec i tento plán jsme překopali a rozhodli jsme se ještě proběhnout na běžkách po námi oblíbeném nábřeží Vltavy. A bylo to opět super. Snížek už byl tedy hodně umrzlý, takže když se Fíla na okruhu učit bruslit a padal jak hruška, tak mu to asi příjemné nebylo. Pátá jako odjezd do Liberce to jistila. Na cestu jsme taťkovi pustili krátké pohádky pro unavené rodiče a splnilo to svůj účel – taťka neusnul a ještě se k tomu hezky bavil. Cesta byla pomalejší, u Turnova byla námraza, ale taťka si s tím poradil bravurně. V Liberci se už dělali chlebíčky, tak jsem také trochu přiložili ruce k dílu (a k jídlu) a poté měla Zuzka pro děti připravené soutěže. Děti šli spát ještě rozumně, ale pustila se jim dlouhá pohádka, takže usnuli asi ve 23h. Dospělí si tentokrát načali 2 láhve vína a skoro se i obě vypily:-) Sezení se neprodlužovalo, neboť zítra nás čeká lyžovačka.
V sobotu jsme vyrazili na Pláně na Ještěd a už na parkovišti začalo sněžit a foukat, tak se maminka zase pěkně orosila, co ji čeká, ale naštěstí nebyla taková zima jako na Bouřňáku. Děti se rozlyžovali úplně úžasně, jsou oba skvělí. Na zpátečné cestu dolů na parkoviště nás čekala místní vracečka, což je prý pěkná drsňárna a docela byla, idkyž tomu nejhoršímu jsme se nechtěně vyhnuli. Jára říkal “držte se na čísle 4”, tak jsme se drželi, ale zjistili jsme, že v určitém úseku se mělo odbočit na sjezdovku č.5. Nicméně vše špatné je k něčemu dobré a na konic sjezdovky č.4 jsme našli čekajícího Fílu, který nás vítal slovy “jste první, kdo sem přijel” a v tu chvíli se potvrdila naše hypotéza, že jsme špatně. Chlapi ovšem našli cestu k autu (bylo hodně sněhu, tak se dalo sjet cestou pro pěší) a byli jsme tak ještě rychleji než Káta s Kubíkem.
V neděli byla vymyšlená krásná trasa na běžkách – pro Elišku a Kubíka kratší verze a pro ostatní delší. Start byl na parkovišti na Maliníku, ale poté co jsem tam dorazili a bylo obsazené, nastala změna plánu a jelo se až na parkoviště Kaplička. Nový plán zněl, že se jede na Prezidentskou, ale poté, co se fučelo tímto směrem jako blázen, byla další změna a družstvo se vydalo směr přehrada. Eliška vyrazila jako drak a byla úžasné. U přehrady se slabší družstvo (rozšířené i o Terezku) vydalo hned doleva podél přehrady směrem zpátky k autu (asi 4km) a ostatní si to dali větším okruhem (asi 10km). Po odpočce Eliška zvolnila a zařadila se na poslední místo, neboť měla žízeň. Hodný strejda Balů se s ními rozdělil o jejich pití a bonbónky a Eliška dostala novou energii a okruh v pohodě dojela. Trval nám asi 2hod. Pár metrů před cílem nám dělala novou stopu rolba, takže se jelo ještě lépe. Kopeček k parkovišti zvladli mrňousové na výbornou a byl na ně úžasný pohled,na sněhuláčky. Za chvíli dorazilo i druhé družstvo a Fíla byl také spokojený, jen tím, že neměl na běžkách šupinky, tak se do jednoho šíleného kopce dost vyšťavil a už mu nezbylo moc sil na zbytek trasy, takže prý pojedeme s námi asi tu kratší variantu, ale trochu si ji prodlouží.
Takže letošní vánoční prázdniny byly sice krátké, ale super a všichni si je moc užili!
Pražské běžkování 18.12.+19.12.
Tak se nám už od konce listopadu drží v Praze sníh.Jak byl nezvyklý podzim (teplý a slunečný), tak je i neskutečná zima (začala rychle a hned se sněhem).
Původně jsme chtěli víkend strávit na horách (vypadalo to na Lipno), ale děti a maminka byli trochu nastydlý,tak jsem se nakonec rozhodli, že zůstaneme v Praze, půjčíme bežky a vyzkoušíme dětičky.
V sobotu děti s taťkou uklidili svůj koutek v obýváku, mamka udělala rychlý oběd a vyrazili jsme směr Happy sport v Modřanech, kde mamce po telefonu v pátek slíbili, že by se mělo pro děti něco na půjčení najít. A opravdu, našlo. Tak jsme vybavení sedli do auta, abychom za 2 minuty vystupovali a šli to omrknout, jak to vypadá kolem Vltavy. Připadalo nám to dobré, tak jsme vyrazili z Modřanského nádraží směrem ku ěstu podél Vltavy. Na cestu nám svítilo sluníčko, úplná idylka, nemělo to chybu. Dětem to šlo, akorát docela padali, tak jsme po cestě sbírali hrušky a chutnali, jestli jsou sladké nebo kyselé. Doběhli jsme až ke golfovému hřišti, kde děti objevili malý kopeček a jali se na něm blbnout a sjíždět ho. Dali jsme sváču a vyrazili směr domov. Tam jsme shlídnuli Mrazíka, upekli podvodníky a šli do postýlky.
V neděli jsme nejprve vyrazili koupit stromeček ke Kauflandu. včera to měli přebraný a říkali, že večer dovezou nové stromky, tak jsme se jeli přesvědčit. Bohužel výběr nebyl o moc lepší, ale nakonec jsme vybrali takový menší než obvykle (teda co se šířky týká), ale výška byla pořád přes 2m, takže částka 1140,-Kč i se zabalením byla opět pěkná. Ale mělo to jednu výhodu, stromeček se nám poprvé vešel rovnou do auta a nemuseli jsme ho složitě dívat na střechu jako obvykle. I děti z toho byly překvapené – když jsme zaveleli k odjezdu, tak se ptali, kde je stromeček, že prý na střeše nic nevidí.
Po polévce jsme vyrazili zase směr Modřany – tentokrát taťka vyrazil s Fílou napřed a měli za cíl to prozkoumat dále za golfové hřiště a mamka s Elou měli dorazit ke kopečku, zablbnout si na něm, počkat na kluky a hurá zpět k autu. Když holky dorazily ke kopečku, tak tam kluci ještě nebyli, ale za chvíli dorazili, tak děti parkrát sjeli kopeček a pak Fíla jel mamce ukázat, kde to s taťkou byli a taťka s Elinkou vyrazili zatím zpět k autu. Za golfovém hřištěm to bylo príma, za mostem byl rolbou projetý i okruh na bruslení, takže mamka byla ráda, že ji to Fíla ukázal. Eliška byla s taťkou nakonec u auta o chvíli dříve než druhé družstvo. Mamce se podařilo dostat i bota z vázaní, tak nemusela bosá do auta. Vrátili jsme bežky a jeli domů na pohádku a na zdobení stromečku. Na stromeček se děti s taťkou vrhli hned jak jsme dorazili (hlavně Eliška) a než ho dozdobili mamka udělala večeři (sushi). Jak říkali chlapi, byl to zase závod – ale 4 kolečka jsou ještě teď na stole:-)
Takže víkend super, už se moc těšíme, až to zase zopakujeme,děti bežky baví, takže je to príma!
Rozloučení s cyklistickou sezónou 5.11.2010
Protože letošní začátek listopadu je opravdu neuvěřitelý a čtvrteční lampiónový průvod byl super, rozhodli jsme se, že v pátek vytáhneme ještě kola a ukončíme naši letošní cyklistickou sezónu. Tatínek obchodoval (potřeboval něco nakoupit), tak vyrazila s dětmi sama maminka – ono bychom ani všichni dohromady nemohli, neboť taťkovi na jednom výletě prasknul řetěz a ještě se mu nějak nepodařilo ho spravit… Když mamka vyzvedávala Elišku, tak první otázka byla ke komu jdeme dneska na návštěvu a když maminky odpověď zněla k nikomu,tak Eliška nadšená nebyla, ale jakmile se dozvěděla, že se jede na cyklovýlet, tak vykřikla jupíííí a bylo vyhráno.
Museli jsme si pospíšit, neboť se o víkendu již měnil čas a tma je po 17hod, ale podařilo se nám vyrazit v 16hod, tak aspoň hodka ježdění bude za světla:-)
Vyrazili jsme směr hřiště Folimanka. Eliška nejdříve tvrdila, že si vezme malé kolo s jahůdkou, ale nakonec byla u dveří připravená s modrým kolem po Fílovi (děti dostali klíčky a už byli schopné si vyndat kola z kočárkárny). Mamka ještě Elišku jezdit na tomto větším kole neviděla, tak byla zvědavá. Nejdříve, že si prý ten kopeček u nás sejde,pak si nakonec nastoupila, ale málem si dala pusinku s prvním autem, které potkala, tak se jí mamka zeptala, jestli se tedy ještě nechce vrátit pro to menší kolo a že prý ne.
Problém je, že Eliška nedošáhne na zem… Nicméně už za přechodem, to byla stará Eliška – drak, který si kolo užívá a mamk nestačila zírat, jakou rychlost dokázala vytvořit a celý výlet jsme zvládli bez pádu. Na hřišti si děti pohráli, Fíla si dal několik koleček po Folimance a se setměním jsme vyrazili domů. Vzali jsme to delší trasou kolem Juklíku a pak jsme se ještě stavili na hřišti u školky, kde se děti pohoupali, ale hlavně zaskákali. Fíla učil Elišku skákat z rozkoupané houpačky a obou se to moc dařilo. Do skákacího repertoátu zařadili i krasoskok (skok s otočkou) a na závěr si dali skoky,tak, že se stejně rozhoupali a ve stejnou dobu najednou syngronizovaně vyskočili a vypadalo to velmi efektně. Návrát v naprosté tmě po půl sedmé to jistil, ale bylo to super a všichni jsme si to moc užili. Taťka taky nakoupil, co chtěl, takže spokojenost na všech frontách.
Lampióný průvod okolo Hameráku 4.11.10
Letošní začátek podzimu je opravdu nádherný – dneska padnul i rekord, v Klementinu naměřili 18 stupnů! Začali jsme zase chodit ve svetrech, ale v soboru to skončí a od neděle začne podzim s vším všudy.
Tím, že bylo krásně a Eliška ještě nepoznala, co je to lampión jsme vyrazili na lampiónový průvod kolem Hameráku. Lampióny jsme koupili cestou ze školy, Eliška si vybrala červený kulatý a Fíla zelený hranatý – to problém nebyl, ale co se ukázalo být problém byly svíčky do lampiónu. Maminka pro ne běžela až na Synkáč a když se v pět hodin přihnala, hned se oblékl zbytek rodiny a běželi jsme na autobus. Ten na zastávce už stál, tak tatínek mával na řiciče, že s ním chce jet a opravdu ho dokázal ukecat.
Start průvodu byl u kostela a účast byla opravdu hojná. Děti komentovali ostatní lampióny a nenašli děcko se stejným lampiónem jaký měli oni dva. Oficiálně byl průvod jen na jedno kolečko, ale protože byla opravdu teploučko atatínek zatoužil po vínečku z vinotéky, přidali jsme si ještě jedno kolečko. Děti si u vinotéky chvíli pohráli (udělali tam nové hřiště) a pak jsme vyrazili domů. Po cestě si Eliška pochvalovala, jak jsou šikovný, že jim žádný lampión neshořel, aby za chvíli ten (zrovan Fílovej) začal hořet. Tak jsme ho rovnou na zastávce vyhodili a bylo po lampiónu. Byl to moc pěkný výlet, úplně nezvyklý začátek podzimu. Večer se pak ještě vyzkoušeli všechny priprietky na lyže a musíme doplnit Fílovi lyže, přeskáče a obou rukavice, brusle ještě letos vydrží. Eliška si musela znova vyzkoušet nové brusličky a ve školce se prý vychloubala, že jde v sobotu bruslit, tak jsme na ni zvědavý...
Dovolená Rakousko-Itálie 8.8.-27.8.2010
Tak jsme vyzvedli dětičky od babičky z Dobroměřic, kde strávili 4 dny i s Ondrou a moc si to užili, akorát počásko jim nepřálo a docela hodně pršelo, abychom mohli vyrazit zase na společnou dovču.
Na neděli jsme naplánovali odjezd do Rakouska, abychom si také pěkně protáhli tělo po kopcích. Taťka zatoužil po větších kopcích a děti vyzkoušet na feráty, tak rozhodování bylo vcelku lehké. Původně to měly být Korutany a pak Dolomity, ale nakonec maminka objevila feráty pro začátečníky v Raxech a na Hohe Wandu, tak se vyráželo směr pod Vídeň. Hlásili docela deště, ale stejně jsme vyrazili a doufali, že to zvládneme. Na hranicích šel Martin koupit rakouskou dálniční známku a při té příležitosti zjistil, že nemá techničák. Tak co teď? Maminka se při projíždění Pálavou docela natěšila, že sem někdy vyrazíme aspoň na prodloužený víkend, tak teď měla příležitost si to vyzkoušet doopravdy. Taťka nás vyhodil v kempu u rybníka a vyrazil na otočku do Prahy pro techničák.Nejdříve jsme chtěli děti zahnat co nejdříve spát, že bychom brzo ráno vyrazili a stihli ještě nějakou ferátku, ale protože se nám ještě rozjel zip na stanu (ale po chvíli zase fungoval) a otevírala se otázka, jestli v pondělí nekoupíme raději na cestu nový, dal nám taťka povolení vyrazit do letňáku na Jak vycvičit draka. A ještě že nás pustil, film slavil úspěch.
Ráno taťka obvolal těch několik krámků se stanama, ale je bohužel konec sezóny a stany nejsou skladem, tak to risknem a budeme doufat, že zip vydrží i ty 3 týdny cesty.
Se sluníčkem jsme vyrazili směr Rakousko. Večer si udělali první poloferátový výlet, dětem se to moc líbilo, hlavně precvakávání ferátovačky, opětně přehodnotil plán a nakonec vyrazili nejdříve do Raxů do tábořiště, ikdyž byl původně plánu kemp u Hohewandu. Tábořiště super, místo pro nás bylo, tak začalo stavění stanu a příprava večeře a rychle spinkat, zítra nás čeká první opravdovější feráta.
Ráno jsme zjistili, že směrem, co jsme měli vyrazit akorát začali opravovat silnici, tak byla další změna a nakonec se šla úplně jiná feráta, ale stála za to. Dětem se to moc líbilo a tak dostali přídavkem ještě jednou mnohem delší a hezčí Bismarksteig. Když jim to tak hezky šlo, neváhali jsme a na další den naplánovali další ferátu, teď už stupeň B a děti ji opět bez problémů zvládnuli, jen závěr suťákem jim nedělal dobře. Dolů jsme utíkali před bouřkou a na parkovišti opravdu začalo poprchávat.
Další den musel být krizový a protože nám přálo počásko, vyrazili jsme na místní koupalko za 3,90EUR. pak nám začalo pršet, ale to nám nevadilo, hráli jsme hry a děti budovali přehrady a i tak jsme vyrazili aspoň na krátký výlet poděl říčky, u které jsme bydleli. V oblasti jsme ještě podnikli výlet soutěskou, který se dětem moc líbil a u chaloupku na konci cesty byla ještě třešinka na dortu v podobě první céčkové ferátky na malá skalnatý bobek nad chajdou.
Nastal čas na Hohewand, kde jsme udělali jednu ferátku a spíše než feráty se nám v oblasti zalíbil Klettergarden, kde to vypadal, že i mamka začně lézt, ale bohužel nás déšť vždycky vyhnal, takže holt máme důvod se sem někdy vrátit v budoucnu. Na Hohewandu je take hezký Zoopark, který si děti moc užili – krmili zvířatka, běhali po parku a hřišti. První den taťka na parkovišti před Zooparkem rozložil kuchyňskou vybavičku, židličky a stoleček a udělal nám úžasnou rybku k večeři. V oblasti se nám moc líbilo, ale počasí (déšť) a konec platnosti dálniční známky nás donutil zvednout kotvy a vyrazit směr Korutany. Celou cestu lilo jako z konve, tak jsme čekali, co nám Korutany předvedou.
Za tmy jsme dorazili do městečka, kam jsme chtěli, ale mamka netrefila původní kemp a skončili jsme sice v pěkném, ale na nás drahém kempu plného Holanďaků (38EUR). Mamak bojuje se škrábáním krku, tak dopoledne propotila ve stanu a odpoledne jsem se prošli trochu soutěskou a hlavně objevili fotku feráty u vodopádu a bylo vyhráno, co se bude další den odehrávat. Feráta Klammer steig (či tak nějak) byla fakt úžasná, ale taky docela náročná. Když jsme objevili začátek, tak jsme zjistili, že je pro děti od 12 let a stupeň C. Na nástupu se akorát připravoval dětský zájezd, který Martin chtěl pořád předstihnout, ale ve finále jsme byli rádi, že jsme je pustili, protože naše tempo bylo nakonec pomalejší. 3 mosty přes řeku, několik převislých lezení,mokrá skála, kolmé stěny, to je jen krátký výtah toho, co jsme prošli. Ruce nás boleli, ale radost, že jsme to dokázali byla mnohonásobně vyšší a tento den se rozhodně zapsal do nejdne této dovolené. Sladkou odměnu ve formě zmrzlinky jsme si užili v nedalekém hostinci. Nejbližší kemp, co jsme objevili měl bazén a byl za vcelku rozumnou cenu (24EUR), tak rozhodování, jestli zůstáváme nebo ne bylo velmi jednoduché. Děti si další den užívali u vody a odpoledne jeli nakoupit, ale měli raději zůstat doma – Fíla si zavřel prst u dvěří auta a docela dost vytrpěl. Nehet nakonec slezl a říjnu začal růst nový.
Konečně se taťka dočkal a nastává přemístění do Dolomit. Počasí je jak ze žurnálu, teploučko, sluníčko svítí, no lepší jsme si to už nemohli přát. Volíme výlet na Štrůdl s výhledem na Tre Cime a rozhodně jsme neprohloupili. Pro nocováné volíme lokálně nejvýhodnější kemp, ale pro maminku dosti sociálkově slabý kemp pod Tre Cime. Počasí má být dobré ještě asi 3 dny, tak neztrácíme čas a hned další den vyjíždíme nahoru k Tre Cime a kluci jdou ferátu na Patternkofel a holky pohodičkou po cestičke k chalupě Drei Zinne Hutte, kde mají spicha s klukama. Kluci to natáhli, takže okruh okolo Tre Cime dokončujeme se západem slunka, pohledy nádherné, nicméně Fíla toho už má plné brýle a mamka taky, neboť škrábání krku získává na intenzitě, ke kterému se ráno přidal ještě zánět spojivek. Krizový den volíme Barrosa trasu – dětem jsme říkali – vyjedeme lanovkou a pak půjdeme po hořejšku po rovince a pak seběhneme dolů. Ale jak se ukázalo byla to pěkná drznárna a žádná slibovaná rovinka,ale pěkně nahoru do sedla a dolů ze sedla a pak hned nahoru do sedla a zase dolu do sedla, převýšení docela slušný, u posledního výstupu to Martin s Eliškou už otočili, ale naštěstí se podařilo Elišku ukecat a cestu dokončit v plánovaném rozsahu. Vracečku dolů děti běželi,takže jsme předbíhali i dospělé a díky tomu stihli ještě zmrzlinku za odměnu.
Přemístili jsme se do posledního kempu v Cortině (maminka se tuze těšila ne čisté sprchy a dočkala se:-) a zašli na slibovanou pizzu. Poté, co tatínek postavil stan se strhnul takévý slejvák, že přemistoval stan, tam, kde nebude plavat, tam ta hlína vůbec nevsakovala vodu. Kempík je u vody, takže děti jsou v sedmém nebi a jsou pořád u břehu. Nejřív do vody spadla Eliška a pak Fíla zkoušel, jestli gumička u gumáků je nepropustná a zjistil, že není, tak si taky pěkně zmáčel gumáky a tím se poté jejich hrátky omezili pouze na stavěné ze břehu.
V Cortině jsme podnikli úžasný výlet k vodopádům a vylezli 2 ferátky pod vodopády, vyvezli se lanovkou do středu Dolomit, kde jsme měli všechny hlavní kopce jako na dlani a poté seběhli dolů k autíčku a po cestě ještě prozkoumávali úkryty vojáků z první světové války.
Děti si chtěli ještě užít babičku a dědu ve Zdicích, počasí se mělo stejně kazit a v týmu již začínali být i únava (tedy kromě tatínka), tak jsem náplanovali odjezd s tím, že když bude hezky, uděláme ještě výlet k jezeru a když ne, tak pojedeme rovnou. V Tobblachu jsme ještě stihli slízat nejlepší letošní zmrzlinu a poté přišel takový slejvák, že jsme rovnou vyrazili domů. Původní cesta měla být po dálnici, ale když jsme sliželi ty bouračky, vzali jsme to po normální a nelitovali jsme – jelo se dobře, pak se to roztrhalo a byly super výhledy a v Kitzbuhlu jsme stihli ještě otevřenou Billu, tak se dokoupili zásoby rakouského zboží na doma:-)
Půjčení dětiček mezi prázdninami u babiček - 30.7.
Tak dětičky měli ve Zdicích od 23.7 a protože babička vyráží na dovču na Korfu, tak si je přebíráme ve čtvrtek (tedy takový je plán, ale když jsme dorazili v půl osmé do Zdic, tak nám smrdělo kolo a bohužel jsme zjistili, že minulý týden, co chlapi spravovali pravé zadní kolo, se zjistilo, že se zahřívá, takže auto šlo znova na opravu a my už přespali, jinak bychom vyráželi až po půl desáté.
Ráno jsme se vykobrcali skoro v poledne a vyráželi jsme směr Nepomuk a tam vyhlídka na Třemšín. Počasí bylo takové, že jsme nevěděli, jestli nezačne pršet, ale věřili jsme si. Kousek před cílem jsme narazili na hřiště a protože už byl čas oběda, rozhodlo se, že se zde poobědvá a děti si pohrají. Po obědě jsme hupsli do auta počítali, že se nablížíme ještě asi cca 5km, ale bohužel tam byl povolen vjezd jen pro lesní vozy, takže jsme ujeli cca 1km a muesli jít po vlastních a tím se cesta prodloužila. Nicméně, děti skoro běželi celou cestu po asfaltu, tak to moc uteklo (po cestě nám tatínek vymyslel s Fílou ještě kontrolní sprint na cca 50-60m a běh to byl velmi vyrovnaný, maminka vyhrála o prsa, ale dala do toho všechno a několik dní poté ještě cítila stehna) a za chvíli jsme už stoupali k vyhlídce. Jak jsme byli výše, přibývalo borůvek a cesta se začala zpomalovat. Za chvíli jsme už viděli kapličku a na místě bývalého hradu jsme poté nedaleko objevili rozhlednu. Vylezli jsme na ni, ale výstup to byl opravdu challenge, žebříky se hýbaly, prkna skřípali a nahoře výhled akorát na stromy,takže protože se mamke necítila nahoře uplně nejlépe, nezvykle jsme svačili pod rozhlednou.
Měli jsme v plánu opékaní buřtů (takže po cestě se sbíralo dřevo na oheň a to děti moc bavili a cesta utekla, ani jsme nevěděli jak), takže hupky dupky dolů k autíčku a směr kemp Nový rybník. Buřty byly výborné, byly koupené ve Zdicích, což je zaručená kvalita a to teď dostali ještě novinky špekáčky pálivé a ty našemu taťkovi opravdu zachutnali. Děti opékali o sto šest, tesně před tmou (no spíše už za šera) si Fíla zahrál s taťkou badmington, poté trohu s lítacím talířem a protože už byla tma, děti vzali klacíky, konec strčili do popela a poté malovali ve vzduchu oranžovými světýlky.
Ráno se hráli karty, sbalil stan a vyrazilo se na minigolf. Z toho byli děti nadšené a pokud asi nyní zahlédneme minigolf, nebudeme mít úniku. Protože ale hlavní program dne je divadelní festival v Sušici, musíme minigolf přes nevoli přerušit, hupsnout do auta a vyrazit na pohádky. Ty byly 2 a moc pěkné, po první jsme si dali sváču (taťka ochutnal grilovaný nakládaný hermelin, ňamka) a po druhé opět hupky do auta a vyrážíme směr Louny, kde děti čeká pionýrský tábor u babičky s Ondrou.
Dovolená České Švýcarsko
České Švýcarsko – 11.21.7.2010
Naše první dovolená v čechách.
Díky mamince jsme sehnali ubytování v apartmá v České Kamenici na zámku za 1400,- na noc. Volba padla na zámek, proto, že bylo všude vedro k padnutí a předpovídači počasí hlásili tropické noci. Na zámku jsme si večer brali teplé oblečení – zkrátka přirozená klimatizace.
K dispozici jsme měli byt s třemi ložnicemi, koupelnou a obytnou kuchyní. Venku pak velkou zahradu a bazén 9×4,5m. Obzvlášť bazén si děti užívali, skákání, házení, vodní boje, lehátka, kotrmelce, stojky a blbnutí všemožného kalibru. Eliška pak pro bombón byla schopna přeplavat bazén 10x.
Hradní pán a paní se svými dětmi se o nás starali, jako o vlastní.
Okruh kolem Jetřichovic (pěšky) – Pondělí 12.7.
Z Jetřichovic jsme se vydali na výlet po skalních vyhlídkách. Po červené jsem vyrazili postupně na Mariinu Skálu (dost do kopce), Vilemininu Stěnu a na Rudolfův Kámen. Marina a Rudolf jsou domečky na skalních věžích a děti si užívali lezení po skalních schodech, lávkách a žebříkách.
Na oběd jsme se stavili Na Tokáni, ale jídlo nic moc a zbytečně předražené. Jediné z čeho měl Fíla radost byla chlebová myska na guláš – “tati, to je poprvé co můžu sníst nádobí!”
Zpátky jsme to střihli po modré (krásný loupežnický les – dva nás dokonce přepadli) a pak po žluté .
Cyklovýlet podél Kamenice (kola) – Úterý 13.7.
Vymýšleli jsem něco nenáročného pro Elišku až nás napadl výlet podél Kamenice. A abychom to udělali echt příjemné, vyrazili jsme autem za Hraniční rybník, auto nechali u přejezdu a rozdělili jsme se na dvě skupinky. maminka s Eliškou vyrazili přímo dolů směr Kytlice a my s Fílou jsme si to dali ještě přez Jedlovské Rybníky.
V Kytlici si děti pohráli na hřišti, zaběhali si od ptáka k ptáku a pak si zase jela dát do těla maminka a my jsme pokračovali směrem po produ dolů přes Mlýny do České Kamenice.
A byli jsme tak rychlí, že nás maminka nedohonila.
Pak jeli děti s mamkou na zámek a taťka se vrátil zpátky pro auto.
Hřensko, soutězky, Pravčická Brána (pěšky) – Středa 14.7.
Na soutězky jsme se všichni těšili. Začali jsem v Hřensku parkovištěm za 150.
Soutězka naštěstí byla otevřená a přezto, že tu před měsícem byla povodeň, tak v Tiché soutězce fungovali gondoliéři. Cesto byly v Kamenici sem tam poházené zbytky lodí, pravděpodobně povodní upravené a dopravené z Divoké soutězky. Voda tu měla asi 2-3 metry.
Za 200 pro rodinu jsem si mohli užít cca 20 min projížďku s vtipým vyprávěním gondoliéra a s jedním vodopádem na samospoušť – protože tu mají málo vody, vodopád se aktivuje na zatáhnutí a voda se pustí na cca 20 vteřin.
Hřensko, soutězky, Pravčická Brána (pěšky) – Středa 15.7.
Studený, Rynartice, Trpaslíci + Rytířské klání (pěšky) – Čtvrtek 15.7.
Kyjovské údolí (kola) – Pátek 16.7.
Zámecký vrch (pěšky) – Sobota 17.7.
Prodloužený víkend Jižní Čechy - Staňkov - kemp Oasa
Tak maminka nám vymyslela další výlet.
Protože máme namířeno k Jánoškovi do Tábora, tak se zcela logicky nabízí pokračovat dále a udělat si dětskou cyklistickou dovolenou v okolí třeboňských rybníků.
Protože vyrážíme už ve čtvrtek před “Husem”, nic jsme nebukovali a doufali, že místo v kempu někde seženeme.
Předpoklad zafungoval, a tak jsme se ubytovali hned na první pokus v poloprázdném kempu Oasa u Staňkovkého rybníka.
Vybrali jsem místo pod košatými stromy přímo na břehu rybníka. Poletovali tu sice nějaké mušky, ale ve srovnání se sluníčkem, které pařilo do stanů na louce, byly neškodné a vůbec jsme o nich nevěděli.
Jako bonus jsme měli větříček a chlad od vody, který nám umožnil přežít letošní parný první červencový víkend bez ztráty kytičky.
Mysleli jsme si, že hlavní náplní budou kola, ale pro děti bylo hlavní lákadlo rybník. A ani my jsem jeho “službami” nepohrdli. Voda byla ve čtvrtek ještě trochu studená, ale den ode dne se velmi rychle oteplovala, takže by tak děti vydrželi celý den.
Na kola jsme se ale přeci jen dostali. Cyklovýlet jsme začínali obědem (v penziónku Žiteči – mimochodem vynikající domácí kuchyně, úžasné polévky).
Auto jsem zaparkovali v Lutové u hřbitova a vydali se na trasu Lutová – Starý Kanclíř – Starý Hospodář – Humlenský rybník – U Řepů – Lutová.
2/3 trasy jsme jeli společně, a pak jsem se rozdělili. Holky to střihli po žluté do Lutové a my s Fílou jeli naplánovanou trasu. Cestou jsem si cpali břicha borůvkami a tak vznikla myšlenka na palačinky s borůvkami.
Dojeli jsem k autu, cestou vyzvedli holky a vypravili jsme se do Chlumu na nákupy potřebných ingrediencí.
Cestou bylo potřeba ještě natrhat borůvky. Zdálo se to zprvu jako jednoduchá záležitost, ale téměř každá borůvka tu má svojeho osobního strážce – krvelačnéhop hladového komára. Takže se sbírání po chvíli proměnilo v boj o holou kůži.
Ale výsledek stál za to. Představte si palačinku a na ní rozmačkané borůvky s cukrem a kysanou smetanou doplněné ještě o konzervované broskvičky (neolizujte ten monitor!).
sobota
Druhý den jsem opět zkombinovali rybníkování a cyklovýlet. tentokrát jsem se vypravili do Jemčiny (zámek jsem si prohlédnout nebyli, nezbyl čas). Trasa Jemča – po zelené U Blažků – Spálená – pak doprava od zelené Karštejn – Evženovo údolí – Velká Holná – Jemčina.
Výlet nám opět zpříjemnilo spousta borůvek a jesních jahod. A díky absenci komárů to byl o poznání příjemnější zážitek.
Večer jsem si ještě zamluvili šlapadlo na další den (naštěstí to maminku napadlo, jinak bychom utřeli další den nudli).
A protože se nám rybník pěkně zahřál, strávili jsem s dětičkama večer vodními hrátkami až do půl desáté.
neděle
V neděli jsem si na 10 půjčili šlapadlo. Na 1 hodinu jsem měli se skluzavkou, takže z toho děti měli aquapark a další hodinu jsem se vydali “do rakouska” – tak jsem říkali protějšímu břehu.
Fíla si tam šel zaplavat a my mu ze srandy odjeli s tím, že ho nabereme po cestě.
Jenže ten pacholek (myšleno v dobrém) si vymyslel, že ten rybník přeplave. Šlapali jsem tedy s Eliškou a jeli nedaleko od Fíly, aby se v případě problémů mohl dostat ke šlapadlu.
Trošku nám to nevyšlo časově a museli jsme vrátit šlapadlo ještě před tím, než Filípek doplaval k druhému břehu. Tak nastoupila maminka s Eliškou. Vzaly kruhy a hupsly do vody, aby dělali Fílovi doprovod. Skutečnost byla ale taková, že jim Filip uplaval.
Břehy byly od sebe 620 metrů, to na 7 letého klučinu není vůbec špatný výkon.
Kola jsme v neděli škrtli, raději jsme si užili vodu a vyrazili na další prázdninové dobrodružství k babičce.
Ohře 28.-30.6.
Jedeme naši první rodinou řeku – Ohři.
Rozhodnutí padl v pátek při obědě a motivací bylo pokusit se o nemožné a sehnat loď na nadcházející krásný víkend na poslední chvíli.
Netrvalo ani hodinu a nemožné se stalo skutečností (i když místo Sázavy jedeme na Ohři).
Večer jsme dorazili do Lokte a v Dronte dovyřídili vše potřebné a na jejich tábořišti jsme si rozložili ležení.
Sobota 29.6.2010
Ráno jsme si vyzvedli barely (4 po okraj narvané věcma včetně lezení), pádla a 6-ti místný raft (určitě lepší volba, než námi původně plánovaný 4-místný).
Vyrazili jsme cca v 11 hodin a poklidnou plavbou, kdy se dětičky seznamovali s prvníma vodáckýma krůčkama, jsme dorazili k prvnímu a hlavnímu cíli – na Svatošky.
Na Svatoškách v hospodě u Jana Svatoše jsme si vystáli obrovskou frontu na objednávku jídla, pak jsem si počkali další cca hodinu na to, až přijde naše objednávka na řadu a nakonec jsme do sebe nasoukali ne příliš povedené předražené jídlo.
Pokud pojedete tuhle trasu, stavte se na jídlo jinde!
A protože jsme měli ssebou lezení, došli jsme si na druhý břeh trošku “zašplhat” po skalách – dětské lezení s Filípkem.
Nakonec jsme si ještě prohlédli obrovského Jesetera u Svatošů v bazénku a vyrazili jsme na další cestu.
Bylo už pozdní odpoledne nebo spíše navečer, když jsme se začali poohlížet po noclehu. První tábořiště jsme nenašli, druhé bylo zavřené (nebo ještě neotevřené) a třetí (v Karlových Varech v loděnici) bylo plně obsazené.
Doplnili jsme jen potřebný proviant a nanuky a vyrazili na další cetu. Osmá už dávno odbyla a v mužstvu se začala projevovat únava.
Nadruhou stranu podvečer na řece, kde si plujete sami a sluníčko se už chystá pomalu na kutě je jedinečný zážitek.
Z jisté smrti vyčerpáním nás (hlavně naše plavčíky) zachránilo tábořiště v Dalovicích, kde jsme zaplácli poslední volné místo na stan.
K pohodičce nám tady pouštěli muziku z gramofonu z pravých nefalšovaných vinylových desek a sice takové pecky, jako Turbo nebo Dalibora Jandu.
Při tom se mastili karty jedna radost.
Neděle 30.6.2010
Ráno jsem si pěkně pospali, nikam jsme nespěchali, včera jsme urazili část dnešní trasy.
Eliška rozhodně nemá problém se sháněním kamarádek, a tak jsme o ní ráno skoro nevěděli. Skoro to vypadalo, že jí ani nemusíme vozit snídani, že se o sebe postará sama.
Vyrazili jsem opět v náši oblíbenou 11 hodinu, když už davy byly dávno pryč.
Na Hubertusu jsme si vyzkoušeli projíždění branek na raftu. Museli jsme vypadat jak totální trubky v očích ostatních vodáků, ale my jsme z toho měli prču. Aby se do branky dostali všichni čtyři pasažéři vyžadovalo dost manévrování, ale nakonec se nám to povedlo. Na jedné brance nám čisté projetí zkazila příliš vysoká zavazadla, ale na druhé bylo vše OK (brnka byla o 30cm výš, hahaha).
A pak začala nejkrásnější část Ohře. Od Hubertusu dolů to krásně jelo. Skoro žádný volej. Peřejky sice malé, ale pro nás dostatečné, aby si děti mohly vyzkoušet svoje “Pozóóór kámen”, “A kde?”, “Teď už pod lodí!”, troška slziček strachu hned maskovaná smíchem, “cože, já jsem se přeci vůbec nebála”, “to byla sjanda!”.
Cestou jsme udělali dvě zastávky.
První v Dubině s myšlenkou na polévku, ale žádná nás nezaujala. Zato naše dětičky zaujalo bahýnko, kamínky a vůbec všechny tyhle dětské vodní sporty.
Druhou zastávku jsme si uedělali koupací. Zastávka na písečné plážičce široko daleko bez jediného živáčka a koupání na adama. Voda byla trošku přísná. Děti, přesto, že se jim tam hrozně chtělo, muse li bojovat – “chci si strašně zaplavat v tý řece, ale je to příšerně studený!”. Nakonec to oba dva vybojovali.
Radost nám trochu zkazila výprava “Úchylného strýčka”, která v počtu cca 15 osob zakotvila na “naší” pláži. “Holky, je tu nahatej chlap” – asi měli na mysli Filípka.
Úchylný strýček zavelel – “holčičky, vylezte si z lodi!”. A jedna maminka se hned obořila. “Prosimtě, budou z tebe mít psychické trauma, říkat jim holčičky, na to vůbec nejsou zvyklé , musíš takhle:”, “Smradi, okamžitě vypadněte z tý lodi!!!”
Pomalu a jistě se nám začal krátit čas. Zbývalo 45 minut do odjezku jediného vlaku, který nás měl dovézt zpátky do Lokne a Vojkovice se ne a ne přiblížit.
Navíc se nám do hlavy vkrádalo – “trefíme to místo, kde se lodě vrací a nebo se nám to opět podaří minout?”
Vojkovice so objevili, čas do odjezdu se zkrátil.
Místo na vracení jsem našli. Děti ještě dostali zmrzliku a pak už jsem si vzaji barely do “teplých” a vydali se dotáhnout tyhle “tunové” nádoby na nádraží.
Považovali jsme to ale za výbornou variantu, protože jsme měli barely vrátit s vypůjčenou lodí, a samozřejmě, že jsme žádný batoh(y) na věci neměli.
Vlak jsme nakonec stihli a s jedním přestupem jsem nakonec dorazili do Lokte. Auto v kempu bylo pochopitelně poslední, jak je naším dobrým zvykem.
Přebalili jsme věci, vrátili barely a v Lokti jsme si dali ještě véču v hospodě U Řetězu – vřele doporučujeme, výborné jídlo.